Junioři odjeli do skotského Glasgow na evropský šampionát

PRAHA, GLASGOW - Kola autobusu se pohnula a česká juniorská naděje amerického fotbalu se ve čtvrtek 25. července vydává na svůj první evropský šampionát v historii. Sotva jsme se vymotali z Prahy, řidič zařadil nejvyšší rychlostní stupeň, položil cihlu na pedál plynu a naše výprava zamířila k německým hranicím. Těsně před čárou v Rozvadově ještě poslední tankování "české" nafty, rychle vyčůrat u "Mekáče" a začít pomalu na svém mobilu nastavovat jednu z německých sítí. Když jsme se konečně dostali, po vyřešení menších nesrovnalostí s pasy, ke svým západním přátelům, pokračovalo se mimo jiné ve sledování motivačního filmu z fotbalového prostředí - Program. Po jeho skončení byl tak akorát čas zaujmout "pohodlnou" polohu - někdo se uvelebil v uličce mezi sedadly a mohl si tak vychutnat báječnou vůni nohou svých kamarádů. Všichni začali pomalu usínat. Někdo však musel zajisti pohyb autobusu směrem k vytčenému cíli a kdo jiný by to zvládl lépe, než naše fyzioterapeutka Mirka, které došly síly až v pozdních ranních hodinách. Celou cestu až do Doveru nás provázelo zamračené počasí. To myslím nikomu až tak nevadilo, neboť cestování v parných letních dnech si každý rád odpustí. Škoda jen cesty trajektem, kdy se na otevřené palubě nedalo dost dobře vegetovat. Díky studenému větru byla většina výpravy nucena se vždy alespoň na chvíli jít zahřát, byť v příjemném prostředí kavárniček a obchůdků, které loď skrývala ve svých útrobách. Někteří "dravci" pak neodolali příležitosti ulovit některou s exotických dívek a pod tajným slibem, či co, se s ní vyfotit. Těsně před vyloděním na anglickém pobřeží jsme se shromáždili na "blue stairs" (modré palubě) a jali se nastupovat zpátky do autobusu. Nebyl to dvakrát příjemný pocit. Každý si dokáže představit, co udělá tolik mužských těl v tak malém prostoru, i když je k dispozici klimatizace... (jak se později ukázalo, toto "voňavé" prostředí bylo vytvořeno také díky výstroji, která se již nevlezla do zavazadlového prostoru autobusu a musela tak cestovat z mužstvem pod jednou střechou. Po návštěvě emigračního úředníka jsme se konečně stali plnoprávnými návštěvníky Spojeného království a zamířili směr Londýn. Po nekonečných dopravních zácpách jsme na letišti Heathrow vyzvedli týmového doktora Milana Handla a pokračovali do Ironbridge, kde byl zajištěn první nocleh. První nedšení z ubytovny, která na první pohled vypadala jako sídlo lordů, opadlo už při příchodu na pokoje. Postele nebyly z největších a málokdo měří půldruhého metru. Sprcha bez možnosti regulace teploty vody také málokoho potěší. Nakonec ale mladíkům nic nebránilo v tom, aby se po dvoudenním trmácení autobusem uložili k tolik toužebnému spánku. Ráno snídaně ještě stále z vlastních zásob a všichni nastoupili zpět do našeho přibližovadla. Na dálnici už pro nás byly připraveny další kolony stojících aut, ale naštěstí se znovu zatáhlo a tak cestování bylo o něco málo příjemnější. Po pár hodinách jízdy, či spíše stání na ucpané silnici, se pře námi objevily první vrcholky skotské vysočiny. Byl to příjemný pohled narozdíl od nekonečných anglických pláních. Po bezmála čtyřiceti osmi hodinách se naše výprava konečně objevila v cílovém městě Glasgow. Skotská metropole se právě připravovala na zápas místních Celtics a tak to na ulicích nevypadalo nejklidněji. K ubytování na Clyde Street v penzionu Euro Hostels byly už od začátku jisté výhrady. S pokoji po 8 až 14 lidech nebyl spokojený nikdo a když pak vedle postelí měl každý k dispozici je malou skříňku, kam nešla pověsit ani košile, byli všichni rozčarovaní. Nakonec ale výprava vzala vše s nadhledem, jen s těmi malými porcemi jídla se bude muset něco udělat! Po večeři se pak už juniorka začala připravovat na nadcházející zápas úpravou výstrojí, vlasů a dalších nezbytností.